KOMUNIKACE



Ahoj všem! :)

Nevím jak to vidíte vy, ale přijde mi, že je skoro až normální jak jsou lidi sami se sebou nespokojení. A o to víc mi ještě přijde, jak lidi o svých problémech nemluví. Chápu, že někdo má rád svoje soukromí a je prostě introvert, ale na druhou stranu dát vědět ostatním, co se s vámi zrovna děje taky není úplně na škodu. Navíc budou potom i líp respektovat to, že teď nemáte moc sil, abyste byli pořád pozitivní a někdy vám ta pusa trochu ulítne. Hlavně, nemusí to vědět ani celý svět, ale klidně i stačí nějaký přítel nebo prostě někdo, ke komu máte blízko a důvěřujete mu, protože se vsadím, že stejně se s celým světem ani nebavíte. Podle mě by totiž každý člověk měl někoho takového mít, protože ty špatný pocity v sobě nemusí dusit a naopak ukázat, že je taky jen člověk, který má problémy.

Co jsem zjistila sama na sobě, nejhůř se člověku žije, když je člověk nespokojený se svým současným stylem života. A o to víc je to horší, když o tom nikomu neřekne a snaží se s tím bojovat sám bez ničí podpory. Těch důvodů, proč o tom nechce mluvit může být hned několik -  stydí se za to, myslí si, že to stejně nikoho nezajímá a tak dále. Potom kvůli svojí uzavřenosti už musí vynakládat úsilí nejen vnitřní, kdy bojuje sám v sobě, ale i vnější, aby tu svojí negativní energii před ostatními schoval a nevypadal nijak podezřele. Upřímně obdivuju lidi, kteří dokážou svoje pocity před všemi zamaskovat. Ono totiž tuhle situaci nezachrání jenom falešné úsměvy a na otázku "Jak jde život?" odpovědět "V pohodě."
A proč tohle nestačí? Protože to jsou jen slova. Slova, která jsou mechanicky naučená a bez špetky pozitivní energie, která by tu odpověď potvrzovala. Nechci tím ale házet všechny do jednoho pytle a tak popíšu konkrétně svůj případ.


Když jsem začala mít problémy já, nikomu jsem o nich neřekla. Můj vnitřek byl zaplavený vším špatným, ale já jsem si to nechávala sama pro sebe. Možná jsem o tom prostě nechtěla mluvit, možná jsem se styděla. Každopádně právě tím, že jsem tu energii neměla jak vyventilovat ven, tak se začala sama hlásit o slovo - a to doslova, protože se začala ukazovat skrz mé chování a vyjadřování. Nevím úplně jak to popsat, ale v hlavě mám hodně zjednodušený ale výstižný obrázek toho, jak to ve mně muselo vypadat.

Představte si obrys postavy. Ten obrys je hodně důležitý, protože ten vnitřek jí ještě musíme dodělat. V oblasti hrudi a trupu si představte velký tmavý flek. Na okrajích je šedivý a směrem dovnitř přechází v temně černou. To značí tu špatnou energii (může to značit třeba komplexy, úzkost, nepřijmutí sebe sama, problémy v rodině atd.). A jak jde čas, tak ten flek roste a roste a po chvíli už v podstatě není místo, kam by dál rostl, protože zaplnil celý vnitřek obrysu. Ale protože to ta postava pořád neřeší a nezastaví to, potřebuje dál a dál růst. A tak, když si představíte auru kolem člověka, která může být velká jak chce, tak se začne prodírat přes pokožku až navenek světa. Ta postava tohle proniknutí nijak neovlivní - teda jen pokud by ten problém přijala a začala něco dělat.


Abyste mě dokázali ještě líp pochopit, vzala jsem do ruky tužku a papír a zkusila to schématicky namalovat. Berte to ale s rezervou, protože nejsem žádný výtvarník :D

A tady se dostáváme k tomu, co je myšlenka tohohle obrázku a vůbec článku. To, že někomu někdo řekne, že se má fajn, neznamená, že to je pravda. Ale to co je pravda, je ta aura - ta energie kolem vás, která se nijak obelstít nedá. Samozřejmě je každého věc, na co věří a na co ne, ale jak už jsem zmínila v předešlých článcích, já věřím v pravidlo dávání a přijímání energie. Pokud z vás vyzařuje radost a dáváte ze sebe pozitivní energii, ona se vám vrátí třeba v podobě přátel a nových událostí. Pokud z vás ale vyzařuje ta špatná a negativní, rozhodně si k sobě nemůžete přitáhnout opak.
Takže teď, když se na sebe zpětně koukám, už chápu, proč jsem chtěla být věčně sama a lidi kolem sebe jsem odháněla. Teda, rozhodně to nebylo tak, že bych za někým přišla a hned ho poslala do háje, to vůbec ne. Prostě se to dělo samo a tou svojí energií, která ze mně vyzařovala jsem od sebe ostatní odpudila. Protože i když jsem chtěla mít s ostatními spoustu krásných zážitků, vlastně jsem to nechtěla a byla radši sama. Nevím teda, jak jsem musela působit na ostatní, ale za mě můžu říct, že kdybych neměla takový problémy, rozhodně bych se chovala jinak a měla víc radostných vzpomínek.


Co tím vším chci říct je to, abyste se nebáli mluvit o svých pocitech a o tom, co se děje ve vašem životě. Nemusí to nutně být svěřování se celému světu, ale klidně k tomu postačí jen pár lidí a to jak v podobě přátel, tak i rodiny (tímhle zdravím mojí nejmilovanější mamku :D). To, že se někomu svěříte vám neskutečně uleví a by budete moct normálně fungovat. Na tom, že máte nějaké problémy není vůbec nic špatného a není se vůbec za co stydět. Každý má svoje problémy a navzájem se třeba můžete pochopit.
Na jednu stranu chápu, že je někdo introvert a nerad o sobě mluví. Ale na druhou stranu si pořád myslím, že člověk by se měl překonávat a neměl by se bát o sobě mluvit, protože ten pocit, kdy to z vás všechno spadne je fakt krásný - a to obzvlášť v případě, kdy nechce mluvit kvůli tomu, že se za svoje problémy stydí. Nebo se taky můžete odreagovat pomocí cvičení a jakékoliv svojí záliby, pokud kolem sebe opravdu nikoho nemáte (ale to si spíš myslím, že se špatně koukáte). Ale víte co, proč se před ostatními uzavírat? :) 

Tohle by bylo pro dnešek všechno, co jsem ze sebe potřebovala dát ven. A zase se dostáváme k tomu, že když jsem to ze sebe vypustila, je mi zas o něco líp, než kdybych to v sobě držela. Samozřejmě nikoho nechci nutit, aby nuceně mluvil o svém soukromí, ale spíš je to takový můj tip a to jak s tím naložíte je jen a jen na vás :)

Mějte se krásně ♥
xoxo LUCA

2 komentáře:

  1. Super článek, hodně výstižný.. Také mi připadá, že jsou sami se sebou lidé poslední dobou více a více nespokojeni.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, jsem ráda, že to tak nevidím sama :)

      Vymazat

Děkuji za každý komentář! ♥

INSTAGRAM FEED

@lucaastirskaa