MŮJ ROK 2016

Ahoj všem!

Nevím, jak to bylo u Vás, ale pro mě byl rok 2016 plný zatím těch největších změn v mém životě. Původně jsem chtěla napsat, že to byl asi ten nejhorší rok, který jsem kdy prožila, ale to není tak úplně pravda, protože i když se v tomhle roce stalo dost špatných věcí, to celé mě posunulo o obrovský kus dál a za to jsem opravdu šťastná.

V tomhle roce jsem toho hodně procestovala nebo teda aspoň na mé poměry to je hodně. V březnu jsem jeli s rodinou na pár dní do Alp, kde jsme nebyli asi tak 100 let a bylo to fakt krásný - ať už jen počasí, prostředí ale i vzpomínky na předešlé roky. S rodinou jsem byla i v létě na týden v Lipně, kde je to za dobrého počasí taky luxus a rozhodně doporučuju! Kromě hor jsem navštívila i Itálii, která měla sloužit jako rozlučka s 9. třídou a základní školou vůbec. Těch 9 let uběhlo fakt jako voda.
A nakonec co se týká zahraničního cestování jsem byla i v Chorvatsku s lidmi, kteří patří k těm nejlepším. Na tenhle zájezd asi nikdy nezapomenu, protože to je můj první výjezd do zahraničí na "vlastní pěst", i když jsme tam jely s nějakou cestovkou od aerobiku, ale ta volnost tam byla. Bože, to bylo skvělý.

Chorvatsko mělo sloužit i k takovému menšímu rozloučení s aerobikem, protože jsem v červnu po posledních závodech odešla. Tohle je pro mě velká změna, protože jsem aerobik cvičila víc jako polovinu svého života (teda, v tomhle klubu jsem byla jen pár let a ty roky předtím byly trochu na nižší úrovni, ale i přesto jsem si k aerobiku udělala fakt velký vztah). S tou partou, kterou jsem tam měla jsme procestovaly skoro celou ČR a těch vzpomínek je nespočet. A největší radost mi udělalo, i když jsme zakončily poslední společné závody 3. místem z 5 týmů - jako, není to nic extra, ale my jsme měly s umístěním na stupni vítězů vždycky problém a o to víc si toho potom vážíte. To jsme se tam rozbrečely snad všechny :D

A jak už jsem zmínila, aerobik nebyla jediná ukončená etapa v tomto roce, protože jsem i přestoupila na čtyřleté umělecky zaměřené gymnázium. Přijímací zkoušky se dělaly v dubnu a doteď nechápu, že jsem se umístila tak, jak jsem se umístila. Nervy to totiž byly šílený. A doteď si pamatuju, že ty nervy neskončily ani den po jejich napsání, protože jsem přijímačky dělala v pátek a v sobotu na to jsem šla na Sparťan Race v Praze, který jsem dostala jako dárek k 15. narozeninám v březnu od týmu. Co jsem se totiž koukala na videa a tak, vypadalo to fakt šíleně a absolutně jsem nevěděla, jak bych to vůbec mohla fyzicky zvládnout, protože jsem v té době nechodila ani na tréninky, abych se mohla pořádně učit. Ale upřímně? Dopadlo to rozhodně líp, než jsem čekala. Neskutečně moc jsem si to užila, s holkama jsem byla na konci totálně celá od bahna, ale ta atmosféra, která tam byla měla neskutečnou energii a navíc tam pro mě byla i podpora v podobě rodiny. Bože, tohle bylo fakt neskutečný.

A kromě Sparťana jsem byla s týmem i na Barvám Neutečeš! a i když jsme si z toho udělaly spíš pohodovou procházku než hardcore trénink, byl to taky krásný zážitek plný pozitivních barev a energie :)

Tohle všechno jsou ale takové ty pozitivní zážitky, které trvají třeba jen týden, den nebo prostě mají určitou dobu. Upřímně jsem ale moc ráda, že jsem si je sem mohla sepsat, protože jinak bych na tomto roce viděla jen jednu věc a to je můj momentální problém s PPP. Myslím si, že to celé začalo od přijímaček, takže nějak koncem dubna. Je to šílený, rozhodně jsem si nemyslela, že to bude trvat tak dlouho a do roku 2017 z toho všeho už budu venku, ale tak jednoduše to neskončilo a já si připadám, jako bych byla teprve někde v polovině svojí cesty za zdravým tělem a hlavně zdravou hlavou. Můžu teda s čistým svědomím říct, že nějaký pokrok jsem už udělala a hodně věcí si uvědomila, ale to nestačí. A i kvůli tomu jsem si obnovila tenhle blog. Dřív jsem chtěla i točit na Youtube, ale když jsem pozorovala, jaká špína se na český scéně dějě, tak mě to postupně opustilo. Chci mít ke svojí tvorbě nějaký osobní vztah, důvod a psát blog o PPP mi přijde asi jako ten nejlepší nápad. Vím totiž (nebo snad ani nevím) jak moc lidí tenhle problém trápí a pokud bych mohla pomoct aspoň jednomu člověku, tak tohle celý rozhodně má smysl. A navíc můžu předat moje zkušenosti i ostatním lidem, kteří nevědí, co PPP obnáší. Navíc to pomáhá i mě, protože díky tomuhle si ty myšlenky můžu v hlavě urovnat a nevzdat to.
+ mi ještě pomáhá náš nový člen rodiny, který je prostě nejvíc roztomilý na celým světě :D

Tenhle článek pro mě má hodně velký význam. Můj život se totiž poslední dobou točí jen kolem mého zdravotního stavu a díky tomu jsem na všechny pozitivní události v tomto roce jakoby zapomněla. A pokud i vy máte nějakou blbou náladu, zkuste se taky kouknout nazpátek a určitě zjistíte, že všechno nebylo tak černý. Musíte to jen chtít vidět :)

Mějte se krásně a užívejte volna! + ještě přikládám pár fotek
xoxo LUCA

Závěrečný skok na konci celé trasy :D Je pecka, že se to podařilo vyfotit.

Protože život není jen černobílý