3 VĚCI, ZA KTERÉ JSEM VDĚČNÁ | LIFE UPDATE

Ahoj všem!

Znáte takový ten pocit, kdy si něco nějakou dobu strašně moc přejete a najednou se to stává skutečností? Za mě totiž můžu říct, že dřív jsem si ani moc neuvědomovala, když se představy z mé hlavy postupně přenášely i do reálného života. A to teď nemluvím o hmotných přáních jako je třeba nový telefon, počítač, oblečení a podobně, ale spíš o těch pocitech a okamžicích, které jsem chtěla zažít. Ono to taky s tím uvědoměním může být složitější, protože když se něco děje postupně a není tam takový ten zlom, který všechno hned změní, tak to člověk přehlídne raz dva.
Přesně tenhle pocit teď ale prožívám a jsem díky tomu v neskutečný euforii, kterou jsem nezažila hodně hodně dlouho. A to se vlastně neděje nic až tak velkého. Nebo možná děje - tohle prostě může brát každý jinak. Každopádně jelikož se snažím být pozitivnějším člověkem, tak to pro mě tu hodnotu má. Takže tady jsou tři aktuální věci - změny, za které jsem vděčná.

Asi bych začala tím, že člověk si někdy ani neuvědomuje fakt, že se cítí vlastně sám - někdy ho to ani nenapadne a někdy o tom naopak moc dobře ví, ale snaží se ho ignorovat. Nechci tím říkat, že jsem nějaká osamělá, protože mám milující rodinu, psa a řekla bych, že i sama se sebou si celkem vystačím. Jenže jít ven někam pokecat a osobně se s někým vidět má taky něco do sebe. A třeba tohle jsem posledních pár měsíců vlastně skoro vůbec nezažila. Jak nad tím přemýšlím, nebýt aerobiku, tak bych byla taky skoro pořád doma a s nikým bych se ve svém volném čase neviděla - ale to už je takové to kdyby, kdy prostě nevím, co by bylo kdyby :D
Takže první věc, za kterou jsem teď fakt šťastná je ten, že se konečně vídám víc a víc s lidmi a to jak se starými, tak s úplně novými. A ještě šťastnější za to, že si máme pořád o čem povídat a nestojí řeč.

Druhá věc, za kterou jsem vděčná je pohyb. Jsem z celkem sportovní rodiny a nikdy jsem nebyla vedená k tomu, abych celý den proseděla u počítače a nehýbala se. Ke sportu jsem si za tu dobu vytvořila krásný vztah - a to nejen díky tomu, že mě to jednoduše baví, ale tu záplavu endorfinů musí zbožňovat snad každý, kdo ji někdy zažil. Jelikož jsem ale od září/října měla jakoukoliv fyzickou zátěž zakázanou - a to i blbou cestu do školy a ze školy -, člověku to prostě po nějaké době začne chybět. Na jednu stranu přiznávám, že mi to vlastně ani moc nevadilo, protože jsem měla plnou hlavu jiných problémů, ale na tu druhou mě to štvalo celkem dost a to už jen z principu, že mám něco sakra zakázaného. A ono nejen, že mi to začalo chybět, ale předminulý víkend, kdy jsem šla poprvé po půl roce plavat, mě to začalo naopak i celkem nervovat - v podstatě jsem sportovat strašně chtěla, ale zároveň vlastně vůbec. A proč? Ten důvod je vlastně úplně jednoduchý a je jím strach. Strach z toho, že moje kondička, kterou jsem měla se úplně vypařila a já nezvládnu uplavat ani jeden bazén, natož v něm vydržet víc jak pět minut. Ta představa pro mě byla fakt strašná a díky tomu, že byla i celkem reálná, tak byla ještě o to horší. Úplně mi probíhalo hlavou, že se radši zahrabu do peřin a vypnu okolní svět, než abych čelila realitě. Nechci teď říkat, že jsem měla dřív kdovíjakou kondičku a byla jsem nejlepší na světě, ale sportovala jsem ráda a často, takže nějaký základy jsem měla. A co si totiž budem povídat, půl rok není zrovna krátká pauza.
Díky bohu ale za to, jaký jsem v hlavě udělala progres a rozhodla jsem se jít. Byly totiž doby, kdy by mě celá tahle úzkost ovládla a já bych jí ještě podporovala a utápěla se v ní. Taky k tomu ale pomohl článek o tom, jak si udržet pozitivní náladu, protože by bylo celkem blbý, kdybych něco takového vydala, ale sama bych dělala přesný opak :D A navíc se mi opět potvrdilo, že na mě ty tipy, které jsem tam vypsala prostě zabírají (článek když tak najdete ZDE).
Absolutně to nechápu, ale mě se plavalo fakt dobře. Dokonce jsem potom nebyla ani unavená, maximálně mě teda po pár dnech rozbolel sval na ruce, protože jsem si je neprotáhla, ale minulý víkend jsem to už napravila! :D Takže jo, jsem neskutečně vděčná za to, že se konečně můžu vrátit k něčemu, co mě baví a vyčistí hlavu. A právě kvůli tomu, že mi to dělá na duši tak dobře, musím přijmout i fakt, že nějakou dobu potrvá, než se s tou kondičkou dostanu zase zpátky tam, kde jsem skončila - protože nervovat se z činnosti, která mě naopak dělá happy je prostě nesmysl.

citát, na který jsem narazila díky Camie a který je totálně pravdivý

A teď se dostávám k poslední a asi té nejdůležitější věci, která neovlivní jen tohle období, ale možná celý zbytek života. Někdo z vás to možná ví, protože jsem o tom už psala v mých cílech na rok 2017 nebo si někdo jednoduše všiml hastagů, které na instagramu používám :D Jedná se o přechod na rostlinnou stravu. Respektuju, že tuhle filozofii asi nebudu sdílet úplně se všemi, protože i když se to lepší, tak je tohle téma pořád celkem kontroverzní.
Jen bych chtěla urovnat jednu věc a to jak mezi ostatními, tak hlavně sama v sobě. To, že jsem to sem napsala se k ničemu nezavazuju. Sice zastávám názor, že na plnohodnotné rostlinné stravě v podstatě není důvod k tomu, abych se vrátila zpátky k té konvenční, ale já nevidím do budoucnosti, a proto ani nevím, jak se to bude celé vyvíjet.
Doufám, že tady nezním nějak nepříjemně, protože naprosto upřímně mám z téhle změny obří radost. A to jak díky etickým a zdravotním důvodům, tak i díky volnosti, kterou s každým jídlem cítím a kterou jsem sakra dlouho necítila - tuhle větu mám v každým odstavci, hah :D Ale tady je to asi nejvíc intenzivní. S jídlem mám problémy už nějakou dobu, a i když se to dost zlepšilo, tak se to pořád nevyrovná tomu, co cítím teď. Navíc, kromě mých pocitů jsem i neskutečně vděčná za mojí rodinu, která mě v tom podporuje a nejde proti mně. Rodina je pro mě prostě základ.
Na tohle téma ale ještě chystám samostatný článek, takže se tady musím trochu zabrzdit a nechat si něco i na něj :D Samozřejmě, jedná se snad o necelý týden, kdy jsem čistě na veganské stravě, takže ty nepříjemnosti ještě můžou přijít - nějaké chyby mě asi čekají, ale to je normální a já se hlavně budu snažit o to, aby jich bylo co nejmíň. I tak se ale teď cítím opravdu dobře.

Dnešní oběd aka přidej všechno co můžeš :D Je to pečená sladká brambora s cizrnou, tahini, brokolicí, kukuřicí, okurkou, rajčetem a baby špenát, který ani nejde vidět. Tohle je prostě pohlazení po duši :)

Takže jo, najednou si to všechno uvědomuju. A nejen tyhle zmíněné věci, ale jsem například moc vděčná za každý okamžik, který strávím v přítomnosti své rodiny. Za každou zprávu nebo komentář, který od někoho dostanu buď na instagramu nebo tady na blogu - rozhodně neříkám, že jich je nějak hodně v porovnání s ostatními, ale pro mě je to pokaždé fakt úžasný pocit. Za každý den, kdy vysvitne sluníčko, který mě dobíjí energií. A hlavně za to, že to nejhorší už je za námi a bude se to jen a jen zlepšovat. Prostě vděčnost je krásná věc :)

Co bych tímhle článkem chtěla říct jsou dvě věci. Ta první je, že člověk by si měl najít v každé situaci něco, za co by měl být vděčný. Třeba to ani nemusí souviset s tím, čím si zrovna prochází. Za mě totiž můžu říct, že vděčnost je něco, co mi pomáhá se uklidnit ve chvílích, kdy mi není zrovna dvakrát hej. Co se týče té druhé věci, je dobré přijmout fakt, že všechno má svůj čas a vše je jak má být. A pokud člověk něco opravdu chce, ve výsledku si to k sobě sám přitáhne - já jsem to takhle měla se všemi třemi věcmi. Často to bývá tak, že změny přicházejí postupně a člověk je snadno přehlídne. Proto je dobrý se na chvíli zastavit a podívat se na svůj život trochu s odstupem.

A za co jste vděční vy?

Mějte se krásně!
xoxo LUCA